Samhain

Krásný barevený podzim plný nádherných zářivě žlutých a červených listů. Jako pláto plné pozitivní nálady, jako tahy štětce malíře, který chce svým obrazem prozářit prostor.

Všechno kolem září a když do toho všeho začne svítit slunce a hřát nás svým slábnoucím objetím, které nás ale stále dokáže konejšit, opečovat a milovat.

A tyto momenty krásy, nad kterou oči přecházejí, se střídají se sychravými dny, konfrontuje nás první podzimní nachlazení a možná i splín.

Ranní chlad mnohdy sice vystřídají záblesky slunce a jejich odraz od žluto-červeno-hnědé palety barev, listy ale před očima rychle hynou a padají. Pak nám zbyde holá větev, zima a tma.

Mnoho lidí mluví o podzimní depresi a jak je nejlepší si v tento čas zalézt někam pod deku a nevylézt až do jara. Na tom vlastně není nic špatného, protože čas zimy opravdu vybízí k odpočinku. Mám z toho ale pocit, že je tím myšleno spíše se před tmou a zimou uzavřít, než si ji plnně prožít byť zachumlaní pod tou dekou. Měli bychom si ale uvědomit, že je to koloběh života a k němu patří i to tmavé, temné, chladné.

Toto období naopak vybízí pustit do svého života tmu a chlad, jít jí vstříc a uvědomit si její dary, protože jenom tak je možné naplno vnímat a užívat si světla a tepla.

To, co se děje v přírodě, je vlastně proces ukončování, zániku a smrti a je to plynulý proces, který se neptá, nečeká a není možné jej zastavit. Podívejte se na nějaké místo v přírodě, třeba strom. Sledujte ho každý den, jak se mění, hraje barvami, ale potom vše neúprosně mizí, zaniká. Pár dní zapomenete to místo sledovat a najednou bude úplně jiné. Možná zapomente více týden, dva a najednou bude bez listí. Holá větev a vy se jen můžete brodit po zemi spadaným listím, které už není barevné, je hnědé, bude tlít a umírat Vám před očima. Možná jste ten týden zapomněli sledovat "váš" strom protože jste měli moc práce. Možná jste byli příliš zaneprázdněni plánováním toho, co bude nebo přemítáním nad tím, co jste kdysi prožili. Možná jste litovali toho, že máte za sebou neopakovatelné zážitky, možná jste se jen zasnili a nebo jste se honili za plněním cílů. Osobních, pracovních, hlavně nepolevit... Co nám tato holá větev bez listí chce říct?

Možná by nám chtěl říct, že život je TEĎ! V tuto chvíli, protože to, co bylo nezměníme a to, co bude nemusí ani přijít. Možná to zní trochu jako klišé, ale co když to klišé není. Co když je to ta jediná smysluplná věc. Žít TEĎ.

Tomuto období dominuje archetyp stařeny, která netoleruje odkládání věcí. Ani nemůže, je to přece stařena, které už dýchá na záda smrt.

Nemá to tak ale jen tato stařena. Máme to tak my všichni, protože nic, kromě přítomného okamžiku není jisté.

V dnešní společnosti nemá smrt a stáří moc místa, protože se vše točí kolem kultu mládí a výkonnosti. Stáří je vnímáno jako "nepotřebné", "na obtíž" a my sami o něm ani nechceme příliš přemýšlet. Natož pak o smrti, která jako by neexistovala. A když se jí přeci jen dotkneme, nejlépe ji rychle zameteme pod koberec.

Uvědomme si, že stáří je nutné. Smrt je nevyhnutelná. A jsou nutné i procesy ukončení.

Archetyp stařeny nám dává sílu ukončovat, nelpět. Nelpění samo o sobě je velmi silné téma. Je nekompromisní, ale učí nás říct "dost".

Můžeme si na ni vzpomenout ve chvíli, kdy jedeme na výkon, nedopřáváme si odpočinek a klid a neustálá aktivita začíná pomalu, ale jistě vyčerpávat naše zdroje. Nejsme bezední. Pokud nerespektujeme potřebu odpočinku a nejsme schopni si ji uvědomit, přijde stařena, aby nám nekompromisně dala "stopku".

Krásným příkladem toho je ženský menstruační cyklus. Archetyp stařeny převládá v období před nástupem menstruace. Tělo se začíná ozývat a dávat najevo, co se v něm děje. Můžeme ho poslechnout a udělat, co si žádá a prožít ten čas v klidu, v souladu se sebou, v odpočinku, abychom nabraly sílu na další cyklus. Nebo jej neposlechneme, možná to z nějakého důvodu zrovna není možné, nebo ne úplně. A potom možná pocítíme nepříjemný premenstruační syndrom a naše menstruace bude bolestivá, nepříjemná a vlastně nás vyřadí z provozu ještě více, než kdybychom si na tyto dny nedávaly příliš vysoké cíle. Stejně jich nedosáhneme, ale pokud nerespektujeme svůj cyklus, bude to s pocity vyhoření, zklamání a frustrace namísto jemného a citlivého propojení sama se sebou.

Nebo určitě známe z vlastní zkušenosti nebo z příběhů různých lidí situace, kdy se hodíme za výkonem natolik, až vyhoříme. Onemocníme fyzicky, psychicky. Lehce, těžce. Dostáváme se totiž do konfliktu s tím úplně základním. Se svými skutečnými potřebami a těmi domělými.

Stařena má jednu paralelu s archetypem panny. Je tu sama za sebe. Učí nás dát sebe na první místo. Jenom pokud jsme my spokojené a naše potřeby jsou uspokojeny, můžeme dávat dál. Tak jednoduché a tak opomíjené. Schovávané za sobeckost, sebestřednost.

Samhainem začíná převažovat tma nad světlem. Vstupujeme do nejtemnějšího období a každým následujícím dnem nás čeká ještě větší propad to tmy. V tomto období se v našich krajích slaví Dušičky, svátek všech zemřelých. Vede nás k dalším uvědoměním - přemýšlení nad smrtelností a smrtí a také ke vzpomínce na naše blízké zemřelé i na naše předky.

Zvědomit si téma smrti ve smyslu vlastní smrtelnosti je celkem zajímavý prožitek. Dokážu si představit, že někteří lidé by se po této výzvě ke mně okamžitě otočili zády a řekli, že na to myslet nechtějí. Možná by to pro ně bylo traumatické, protože si zpracovávají ztrátu blízkého. Nebo je pro ně téma smrti prostě tabu, které vůbec nechtějí nechat vyjít na povrch. Chápu to.

Mně ale přijde zajímavé a přínosné nad tím přemýšlet. Četla jsem o rituálu, kde si účastnice představily, že se jedná o jejich poslední den/večer. Měly za úkol popřemýšlet o tom, co nemají v životě uzavřené, napsat dopisy blízkým nebo jim třeba zavolat a říct jim to, co by chtěly, aby bylo řečeno než odejdou. Měly nějaký čas samy pro sebe, aby se mohly do těchto pocitů úplně ponořit. Potom si daly "poslední" večeři. Na tu si vybraly každá svoje oblíbené jídlo a pití a jedly a pily s plným prožíváním, vychutnáním každého sousta, každého doušku, jako kdyby bylo poslední. Nakonec prožily společně rituál, po kterém se vrátily společně zpět mezi "živé".

Před dvěma lety jsem měla silnou potřebu napsat něco jako "poslední vůli". Ne snad kvůli právním a majetkovým záležitostem, ale proto, že je to možnost, jak případným pozůstalým dát vědět, jaký bych si přála pohřeb, jak bych chtěla, aby se na mě vzpomínalo. Poslední rozloučení vnímám jako velmi důležité a dost často, když jsem se některých účastnila, mě to vlastně vedlo k přemýšlení nad tím, zda by to ten člověk takhle chtěl. Dost často možná představa zarmoucených pozůstalých a také fakt, že vše zařizují ve chvíli, kdy mají co dělat sami se sebou, úplně nekoresponduje s tím, jak by si to přál zemřelý. Zejména pokud k jeho odchodu došlo náhle a nečekaně a neměl tak možnost se na to připravit a připravit na to své milované. Protože pokud jsme mladí nebo ještě ne tak staří, zdraví nebo ještě ne tak nemocní, nepřemýšlíme nad tím, nepřipouštíme si to.

Vedlo mě to k tomu, si nějakou představu o mém pohřbu sepsat. Čím víc nad tématem přemýšlím, tím se samozřejmě do jisté míry moje představa mění. Proto jsem si už udělala takový svůj osobní Samhainový rituál, kdy si zrekapituluji to, co jsem v uplynulém roce napsala, doplním, přepíši, promýšlím, aktualizuji. Nechám se ponořit do té představy, třeba i pomocí meditace. A potom zase zapečetím a nechám spát do dalšího Samhainu. Myslela jsem, že budu cítit tíhu a strach, ale když se tím probírám, cítím lehkost a jistotu.

Nemohu říci, že bych se nebála smrti. Smrt je něco neznámého, nejistého a takových věcí se my lidé odjakživa bojíme. Jen možná když ji dokážu vnímat a pustit do života, o to více miluji život.

Prožijme a užijme si tento čas s plným vědomím toho, co znázorňuje. Dovolme si téma zkázy a smrti vpustit do svého života. Neschovávejme se před ním. Vzpomeňme si na své předky. Na ty zástupy předků, díky nimž jsme tu. Na své milované, kteří odešli. Můžeme jim zapálit svíčku na hřbitově, ale jít tam v tento jediný den není povinnost. Vzpomínkou na ně zapalujeme svíčku ve svém srdci kdykoli tak učiníme. A pokud tak děláme s láskou a vděčností, je to víc než jedna " povinná " návštěva hřbitova. I když rozsvícený hřbitov a všudypřítomná světlýlka pod šeřícím se nebem mají tajemné kouzlo.