Podzimní rovnodennost
Mabon - podzimní rovnodennost, 23. 9.
Slunečního svitu ubývá a teplé dny střídají deště, ranní mrazíky, mlhy a barvy podzimu.
Je čas sklizně. Čas sklízení darů Země, čas hojnosti, oslav a sdílení. Čas hodů a hodování, čas oslavit dostatek, protože teď máme všude kolem sebe hojnost.
Podíváme se na stromy a vidíme spoustu plodů, které možná ani všechny nesklidíme, neupotřebíme, nevyužijeme. Můžeme si utrhnout jablka, švestky nebo jiné plodiny. To, co sklidíme musí být zpracováno, uskladněno, opečováno, aby bylo možné sklizeň uchovat. Spojujeme se s živlem Země více než kdy jindy. Skrz konzumaci, sklízení a zpracovávání jejích darů. Obklopuje nás zhmotnění všeho růstu, snažení.
Vidíme zhmotnění ohromné síly Matky Země plodit a dávat život. A zároveň v tom všem krásném radování a užívání hojnosti vidíme i počátek zkázy, toho, že nic není trvalé. Plody, které se nesklidí, spadnou a budou pomalu na zemi hnít, kvasit a tlít. Přijdou ale vniveč? Byla to marná snaha Matky Země vyprodukovat tyto šťavnaté dary? Jejich část byla využita k výživě jiných, ale touto částí se vrací výživa jí samotné. Žádná část jejího snažení nepřišla nazmar. Vše slouží, vše je k užitku.
Živel Země se pojí s hmotou. Hmota jako země, kultura, péče o ni v podobě péče o sebe sama, o své tělo, domov, rodinu. Tělo je zhmotněním naší duše a toto období nás může mimo jiné vést k zamyšlení, jak se o ně staráme. Pečovat o tělo není zbytečné, je to stejně důležité jako kultivovat svou duši. Můžeme si představit mnoho různých scénářů, kdy ten, či onen upřednostňuje jedno a zanedbává druhé. Obojí ale tvoří celek v tomto čase a prostoru. Jedno bez druhého by pro naše "tady a teď" nemohlo fungovat. Tělo je v tomto okamžiku, v tomto životě stejně důležité jako duše. Tělo je zhmotněním a manifestací daru života.
Skrz tělo cítíme život, proto se v těchto dnech můžeme zamyslet nejen nad tím, jak pečujeme o zemi, ale i jak pečujeme o své tělo z mnoha různých rovin. Můžeme se jen v klidu posadit a své tělo procítit, věnovat pozornost tomu, co nám říká, o co nás žádá, co teď potřebuje. Můžeme mu dopřát jakoukoli péči, zamyslet se nad tím, zda dostatečně odpočíváme, čím tělo živíme.
Zhmotnění nemusíme vnímat jen v podobě zralých jablek či jiných plodin, ale můžeme si všimnout vlastní energie, můžeme se začít ohlížet za tím, co jsme v tomto roce začali tvořit, od záměru přes první odvážný krok, procítění emoční roviny po zhmotnění. Můžeme tento proces podpořit rituálem práce s hmotou a to může být jakákoli činnost od práce s hlínou, tvorbu sošky, malování nebo nějaké ruční práce, přes vaření a práci se sklizenými plody, po háčkování, tkaní, šití.
Ženským archetypem tohoto období je královna, takový protipól archetypu matky. Matka dává, vyživuje, ale královna je žena, která již něco vytvořila a může sklízet plody své práce, tedy přijímat a nechat se vyživit. V souvislosti s archetypem královny se nesou tyto výhody v podobě přijímání a sklízení úrody, ale také jistá forma zodpovědnosti ve formě péče o své království nikoli v patriarchálním mocenském smyslu. Královna je ta, která zná své hranice a umí si je hájit. Královna umí říct NE, ale umí říct i ANO. Umění přijímat je u mnoha lidí často zbytečně blokované jakýmsi vsugerovaným pocitem, že přijímat například pomoc či dary je známka slabosti. Narážíme zde opět na limity výkonnostně a patriarchálně laděné společnosti, která nás učí, že pokud přijmu něco "jen tak", měl bych cítit závzek, dluh.
Pokud mi někdo chce něco darovat, chce mě ocenit, mohu to přece s láskou přijmout, bez okolků a upejpání. Možná si vybavíte, kdy jste odmítali i přesto, že Vám bylo nabízeno, a nabízené bylo pro Vás lákavé jen proto, že jste tak byly vychovány. S pocitem, že by bylo neslušné nabízené vzít a jen tak říct "děkuji" v domění, že je třeba jít do falešné skromnosti. "Nedělej si škodu", "Ale si nechej pro sebe". Proč prostě jen neříct, děkuji a přijmout dar?
Přitom dávat i brát, přijímat i odmítat je normální. Jen pokud toto dokáži na obě strany, jsem v rovnováze. Nemusím jen soupeřit a toužit být oceněna, mohu také sama ocenit. To je možná něco, co se jako společnost ještě musíme učit. Život není závod a nemusíme tu nutně stát každý jen sám za sebe. Ti, kteří stojí kolem nás nemusí být jen potenciální sokové, nemusíme se bát se jim otevřít, ale učme se respektovat hranice a to především své vlastní. Proč je teď tolik slyšitelné a zdůrazňované slovo sebeláska? Co tohle slovo vlastně v lidech evokuje? Možná i sobectví. Zřejmě jsme se natolik odpojili od sebe sama, že je nutné se opět naučit dávat na první místo sebe. Sebeláska je právě i vědomí svých hranic. Pokud se odpojíme od těla, snadno dopustíme, aby byly naše hranice překračovány.
Archetyp královny se také pojí s uvědoměním si své jedinečnosti a toho unikátního, pocházejícího přímo z nás, čím obohacujeme tento svět.
Je mnoho rituálů Země a práce s hmotou, při kterých si můžeme tato témata lépe ukotvit, uvědomit a prožít. Rituály Země jsou například ženská řemesla a umění od předení, přes zaplétání vlasů, malování, tkaní, pletení, vyšívání, šití po úklid domova, vaření, pečení nebo práci s hlínou. Mnohdy jsou tyto činnosti monotónní, ale v jejich monotónnosti se skrývá kouzlo meditace a uvnitřnění. Do této monotónní činnosti můžeme vždy vkládat záměr, přání, požehnání.
Krásné spojení se zemí je skrz tanec a buben, odevzdání se rytmu bubnu, dotek země bosou nohou, dupání a po tomto divokém, smyslném tanci se můžeme položit na zem na záda nebo ještě lépe na břicho, propojit se se zemí s představou, jako kdybychom se do ní ponořily, jako kdybychom do ní zapouštěli kořínky a vrůstaly až do jádra Země.
I v běžném životě a běžném dni si můžeme působení Země uvědomit. Třeba jen obyčejným vnímáním gravitace.
S podzimní rovnodenností přichází také postupné zklidnění. Čas opět nastolené chvilkové rovnováhy mezi světlou a tmavou částí roku a vstup do tmy, klidu a odpočinku. Před cestou do pomyslného podsvětí se ale zatím radujme, veselme a užívejme dostatku a hojnosti.