Co čekat od ženských kruhů?

Aneb detabuizace tématu.

Co to jsou ženské kruhy a co od nich čekat?

Proč se nebát na ženský (nebo jiný) kruh přijít?

Nebudou tam jen samé "ezo lesany", které budou vzývat živly a huhňat nesrozumitelné mantry?

Co když tam budu muset o sobě něco říkat?

Tohle je jen pár otázek, které zazněly, když jsem se někde zmiňovala o tom, že provázím ženskými kruhy.

Cítím, že je v tomto smyslu protřeba trochu osvěty ne proto, aby každá žena, která toto čte šla okamžitě vyhledat ženský kruh a přihlásila se tam (i když i to by bylo super), ale hlavně proto, aby tato zdánlivá "novinka" nebyla takové tabu.

A že tabu je stále se dnes a denně přesvědčuji. 

Přástky, draní peří, kávička s kámoškou a pokec - co má tohle společného?

Mimo jiné to až taková novinka není. Naše prababičky a předkyně spolu draly peří, předly a tkaly a při tom sdílely, prožívaly vzájemnou přítomnost, spojení s přírodou, jejími cykly. Možná to nenazývaly ženským kruhem, ale od jakživa spolu ženy tvořily tyto komunity, kde mohly cítit vzájemnou podporu. My jsme se od toho odpojily. Luxusem, který nám dnešní doba nabízí, jsme se staly více nezávislými, více samostatnými, ale v některých směrech i více uzavřenými, dusícími v sobě spoustu témat, obav, strachů.

Můžeme argumentovat tím, že máme přece každá nějakou kamarádku, které se můžeme svěrit. Že si zajdeme na kafíčko, na skleničku a tím pádem nějaký kruh nepotřebujeme.

Je super, že máte důvěrnou spřízněnou duši. Není nic špatného na tom chodit s ní na kafíčko. Krása a podstata ženského kruhu je ale rozmanitost, síla sdílení mnoha různých pohledů, zkušeností, názorů v naprostém vzájemném respektu jedna k druhé. 

Výstup z komfortní zóny?

Účast na ženském kruhu může být do jisté míry velký výstup z komfortní zóny, protože právě tím, jak funguje v poslední době naše společnost, jsme se my, ženy naučily jedna druhé spíše bát, stranit. Vidíme v dalších ženách sokyně a ne sestry. Jen si představte třeba nějakou pracovní skupinu, třeba na úřadě nebo ve firmě, kde sdílí společnou kancelář/open space více žen. Jaké asociace Vás napadnou, možná i z vlastní zkušenosti? Jsou to pomluvy, drby, úlisnost, falešná přátelství? Dost možná ano.

Vstupem do kruhu se zavazujeme k dodržení určitých pravidel. Ano, jsou nepsaná, ale kruh je založen na důvěře. Myslím, že je to také velmi důležitý počin pro dnešní dobu. Naučit se jedna druhé věřit.

Je zajímavé, jaké pocity, emoce a reakce vyvolává slovní spojení "ženský kruh". Něco úplně normálního a přirozeného vzbuzuje u mnoha lidí, můžů i žen odmítavé, nechápavé reakce, někdy letmé pousmání, někdy skoro výsměch, někdy oči v sloup. Já ty reakce v podstatě chápu, protože jsme vlivem toho, jak už dlouho funguje naše společnost celkem dost odpojeni od své pravé podstaty. 

Ach ten  KRUH

Možná bychom tomuto "seskupení" mohli dát nějaký jiný, méně "dráždivý" název a byl by pak lépe chápán a přijímán. Protože "kruh" zavání něčím, co je na spoustu lidí tak nějak moc "ezo".

Přitom kruh a jeho vyobrazení se objevuje napříč historií a kulturami už od nepaměti. Kruh jako cyklus, kruh, který nemá začátek ani konec, kruh jako bezpečný prostor. Obklopujeme se kruhy i v rámci naší domácnosti, když si na dveře dáváme dekorativní věnce. Kruh v podobě věnce klademe v období dušiček na hroby našich zemřelých, kruh v podobě věnce si dáváme na stůl v období adventu. Kulaté tvary v nás evokují pocit bezpečí a lásky, ženského principu.

Krásnou podstatou kruhu je také to, že v něm není hierarchie. Všichni v kruhu jsou si rovni, jejich myšlenky, názory i postoje jsou založeny na respektu a porozumění. Kruh nemá žádnou výsostnou pozici, pokud sedíme v kruhu, jsme v harmonii i přesto, že můžeme být naprosto rozdílné, nebo rozdílní.

Kruh nemusí být jen ženský, ale i mužský nebo smíšený. Vždy záleží k jakému tématu je kruh laděný, kdo jím provází, protože tato osoba nebo osoby mu dávají svou jedinečnost, svůj autentický otisk. Na kruzích se mohou procházet podobná nebo stejná témata, ale jejich atmosféra může být vždy jedinečná, autentická, rozdílná, protože záleží na mnoha proměnných. Na momentálním seskupení účastníků, na osobnosti průvodce nebo průvodců kruhem, na atmosféře místa, kde kruh probíhá, na aktuálním stavu a rozpoložení nejen osob, ale třeba i Lunárních fází, cyklů Země atd. 

Proč se kruhu nebát?

Mnoho mých přátel (tedy v tomto případě spíš přítelkyň, kamarádek, známých) o mých aktivitách spojených s kruhy ví, a i když je zajímá, co se na takových setkáních děje, často se neodváží přijít, uzavírají to tím, že to není nic pro ně, že by se tam asi necítily dobře. Nebo zkrátka, že někdy určitě přijdou, ale že na to zatím nemají odvahu.

Často mají strach, že budou muset před ostatními o něčem mluvit, ať už to jsou osobní věci a témata, nebo se prostě veřejně prezentovat. Chápu, že to pro někoho může být nepříjemné. Pro jiného to může být výzva k výstupu z komfortu. Jsou ženy, pro které je to (alespoň prozatím) nemyslitelné. Pokud mezi ně patříte, i tak Vás zvu do kruhu. Sdílení je léčivé a na to, aby bylo pro Vás léčivé, nemusíte sdílet přímo Vy.

Jsme různé jak nastavením mysli, názory, povahou, temperamentem. Některé jsme sdílné a otevřené, některé jsme sdílné až moc a kdyby ta, která kruhem provází, nenastavila citlivě hranice, stala by se z něj rázem "one woman show". Některé z nás sdílet nechtějí a je pro ně přínosné a ideální poslouchat, vnímat a své myšlenky a uvědomění nechávat projít svou myslí v tichosti. Vše je v pořádku. Je v pořádku přijít na ženský kruh poprvé a mít pocit, že mám k tématu co říct a vzít si slovo. Je v pořádku přijít na ženský kruh poprvé, podruhé, po patnácté a prožít jej v tichosti. Léčivé je i poslouchat.

I když sdílení je součástí většiny setkání v rámci kruhu, není to jediné, co se může na kruhu dělat. Další aktivity jsou rozmanité. Kruhem se mohou prolínat různé techniky, které pomáhají si téma lépe uvědomit, prožít, procítit. Může se jednat o meditaci, tanec ať už nějaký intuitivní nebo vedený. Ke kruhům patří hudba formou poslechu i aktivního zapojení. Ke kruhu patří rituály, pod čímž si nemusíme představit žádnou čarodějnou magii, ale jednoduše, symbolické zastavení a ukotvení daného tématu v mysli. Na kruzích často děláme různé workshopy, které korespondují s tématem.

Ano, někdy tančíme bosé kolem ohně, někdy se brodíme ledovou vodou, tančíme za zvuku bubnů jako Africké domorodkyně, nebo zpíváme mantry. Každá z nás ale může tyhle aktivity dělat po svém. Pokud se v čemkoli z nabízeného necítíme dobře, neděláme to. Je naprosto v pořádku se nějaké části setkání účastnit pouze pasivně, když mě to k dané činnosti (zatím) nevede.

Na kruzích zaznívá srdečný smích a někdy tam tečou očistné slzy. Vše je přijímáno s pokorou. Kruh je terapie, léčení, zastavení v běhu nekonečně proudícího života. Kruh je bezpečí, ukotvení, vzájemnost.

Otázka náboženství

Otázka náboženství tak nějak z tohoto tématu vyvstává. Ženské kruhy, které pořádám nebo spolupořádám, nejsou nijak nábožensky vyhraněné. Rituály Kola roku mohou připomínat novopohanský směr Wicca, zrovna tak ale mají mnohdy velkou provázanost s křesťanstvím a pokud se budeme pídit dál po svátcích napříč různými kulturami, zjistíme velikou provázanost už s civilizacemi starověkého Říma, Řecka, Keltů a podobně.

Původní pohanské směry v podstatě vycházely z přírodních cyklů a života našich předků v závislosti a v souladu s děním v přírodě. Je to něco nepopiratelného, hmatatelného a manifestovatelného při každém kroku okolní krajinou.

A naše setkání jsou o vzájemné důvěře a respektu. Proto vůbec nezáleží na tom, jakého náboženského vyznání jsou ženy účastnící se kruhu, různé směry nás mohou jenom obohatit a přinést zase jiný úhel pohledu na různá témata.

A pokud by třeba účastnice úplně nesouzněla s nějakým rituálem, jak jsem již zmiňovala, nemusí se ho účastnit. 

Moje cesta

Ráda bych také zmínila moji cestu k provázení žen. Nebyla úplně přímá a jsem za to moc ráda. Prožila jsem období výhradně v mužské energii a společnosti mimo jiné jako fotbalová rozhodčí. Od teenagerského věku jsem velmi propadla sportu a jela na vlně výkonu a neustálého překonávání hranic a směřování k jasným cílům. Nezdolná vůle, pot, slzy a krev. Pohybovala jsem se z velké části mezi muži a moc mě to bavilo. Cykličnost a ženská témata mi připadala jako něco, co mě jenom zdržuje a nepřipadalo mi důležité se jimy zabývat. Bála jsem se porodu a neuměla jsem si představit, že bych se někdy stala matkou. Viděla jsem v tom degradaci do rolé té holky, co "má táhnout k plotně". To se totiž velmi často ozývalo z tribun na fotbalových zápasech, které jsem řídila.

Zároveň mě to ale od útlého dětství táhlo ke spiritualitě. Od puberty jsem se identifikovala jako feministka a jisté stopy feminismu jsem nutně potřebovala zahrnout i do své bakalářské práce v oboru Anglické filologie.

Velmi postupně, po různých životních změnách jsem se dostala k józe a začala jsem ji nejdříve vnímat jako pohyb, jeho jinou úroveň oproštěnou od výkonu, soupeření a dosahování vyšších a vyšších cílů na úkor těla i duše. Jóga se stala nedílnou součástí mého života. Nejen přes ni jsem se dostala k trochu jiné filozofii než byla ta moje dosavadní.

Největší transformací byly pro mě porody a mateřství vůbec. Nestalo se to ze dne na den, ale velmi postupně jsem začala vnímat, jak velmi důležitá ženská témata jsou, jak málo o nich jako společnost víme a nejvíc mě fascinovalo, jak jsou to přirozené věci. Jak jsou stále ve společnosti, která se tváří jako moderní a vyspělá, tabuizované úplně přirozené věci a ne, nemluvím tu jen o menstruaci.

Sama jsem pocítila, jak se mohou ženy cítit opuštěné, nepochopené a nenormální ve světě jedoucím na výkon. Většinou to má souvislost s mateřstvím, protože to do jisté míry zastaví i tu největší kariéristku. Přitom stačí tak málo. Sdílení je léčivé. My, ženy potřebujeme oporu nejen v partnerech, dětech a rodině, ale i v ostatních ženách, které jsou na tom stejně jako my.

A protože v sobě stále mám dost té mužské, nebo chcete-li dle ženských archetypů - panenské energie, jsem trochu exhibicionistka, která nemá problém být vidět, rozhodla jsem se jít s tím ven.

Zdaleka nejsem první ani jediná, ale věřím, že najdu ty, které zrovna díky mě možná budou nahlížet na tato témata trochu jinak.

Je to název pro lesany?

Slyšela jsem i názor, že když vlastně nejde o něco úplně "ezo" šíleného, bylo by možná rozumnější tato setkání pojmenovat jinak než ten zapeklitý "kruh". Že už ten název je odrazující a kdyby se to jmenovalo třeba "setkání", neměly by z toho ženy takový strach a nepanovaly by takové předsudky.

Asi ano. Ale já pořád vnímám právě ten kruh jako něco tak silného, prapůvodního, pojícího nás s našimi kořeny. Kdybych vystoupila a naše kruhy nazvala jinak, možná by přišlo více žen. Ale kruh by stále zůstával tím divným, zapovězeným slovem a komunitou patřící těm "ezo lesanám". 

Místo v kruhu je pro lesany, divoženky, bosorky, manažerky, maminky, studentky, dívky, sportovkyně, kariéristky, workoholičky, babičky, vnučky, dcery. Neomezuje se na věk, společenské postavení, vyznání nebo cokoli jiného. 

Já si tedy nechávám svůj kruh a ten je otevřen všem ženám, které by do něj chtěly třeba jen nahlédnout.