Beltain

Beltain, aneb první máj je starý pohanský svátek. Jeho novodobým protikladem je pálení čarodějnic, které se u nás provádí poslední dubnový večer. Je zajímavé, že tento zvyk se i přes veškerou snahu nepodařilo vymýtit ani katolické církvi, která k němu alespoň zasadila oslavy noci Filipojakubské, ani komunistickému režimu, který se snažil tento zvyk přejmenovat na "ohně míru".

Zkrátka v největší míře se vždy pálily čarodějnice. Nicméně za čarodějky byly mnohdy považovány moudré ženy s léčitelskými schopnostmi a pálení čarodějnic tedy s prapůvodním pohanským Beltainem nemá nic společného. Společným jmenovatelem je ale oheň.

Jednak máme stále jaro, jehož živlem je oheň a také se s Beltainem dostáváme do archetypu milenky, se kterým se pojí vášeň, láska, sexualita smyslnost a také ochrana.

Vrátíme-li se k čarodějnicím, mnohem hezčí se mi zdá si na Beltain udělat oheň a třeba si klidně s dětmi jako obdobu oné čarodějnice vytvořit figurku Zimy - Morany a tu spálit. Morana se znovu v pravý čas vrátí jako fénix na Samhain. Nyní může ale v klidu odejít a my se můžeme nasytit světla, které tímto svátkem deifinitivně vítězí nad tmou. U ohně můžeme tichou vzpomínku věnovat právě ženám, které jako domnělé čarodějky skončily na hranici. My, vědomé ženy, ženy zajímající se o přírodu, bylinky, věci mezi nebem a zemí, my všechny, můžeme poděkovat za to, že v této době ty čarodějnice jako společnost pálíme opravdu jen symbolicky.

Oheň Beltainu je magický, ochranný a jeho účelem bylo podpořit světlo a teplo, protože stále ještě byly a jsou noci celkem studené a budoucí úroda je stále choulostivá na chlad. Tehdy na tom záviselo úplně vše, včetně přežití. Možná si v dnešní době, kdy lze všechno možné dovézt a koupit málo uvědomujeme důležitost těchto přírodních cyklů. Mohou nám ji připomenout i nehezké události, dějící se ve světě ať už daleko od nás, nebo kousek od hranic naší země. Každé zrníčko obilí, každé jablíčko i každý klas je nesmírně důležitý. Stejně tak jako každý z nás má své místo na Zemi a svůj úkol. Možná jsme do jisté míry nahraditelní, tak jako je nahraditelná znehodnocená úroda. Ale jen my jsme jedineční, stejně jako tato úroda, která pochází z jednoho a nezaměnitelného kousku Země.

Oheň byl podporou růstu, světla i tepla i ochranou. Mezi dvěma ohni se prováděla celá stáda a věřilo se, že tak bude dobytek ochráněn před zkázou a nemocemi.

U ohně se ale také veselilo a to dokonce tak, že podle legend přicházela na řadu volná láska. Aby ne, když příroda kolem nás doslova jen květe a přímo vybízí k milování. Lidé v noci tančili kolem ohně a měli dovoleno sundat si snubní prsteny. Tančilo se v maskách a na řadu se tak dostala právě vášeň a fyzická přitažlivost oproštěná od rozumu. Lidé se pak spolu milovali a v tento den to nebylo pokládáno za nevěru, byl to takový legální ventil, jak upustit páru a dovolit si vášeň a lásku prožít v plnnosti. Aniž bych soudila, zda je to dobré nebo ne, zajisté to mělo něco do sebe, když si uvědomíme, jaká je ta prvotní vášeň, kdy pracuje "chemie" na plnné obrátky. Jakkoli vášnivý je dlouholetý partnerský vztah a věřím, že sexualita i vášeň i v dlouhém vztahu vůbec nemusí upadnout v zapomnění, to vzrušení z nového je nepopsatelně spalující žár vášně.

O Belainu se totiž Bůh Slunce spojil s Bohyní Země, aby požehnal úrodě skrz milování lidí.

Také děti počaté o Beltainu byly považovány za děti "božské", děti celé komunity.

Podle jiné legendy si lidé o Beltainu vybrali partnera, se kterým přeskočili oheň a spolu potom rok žili jako pár. Bylo to něco jako manželství na zkoušku, které poté mohlo přetrvat nebo se ukončit.

Manifestace tématu lásky a vášně je viditelná všude kolem nás ve formě květů, jako vůně, jako krása, která je hmatatelná. Nelze ji přehlédnout, nelze ji nevidět.

Milenka ale není jen ta, co dává lásku a sdílí ji s druhým (mužem či ženou), ale aby mohla lásku a vášeň prožívat v plnnosti, je třeba ji dávat nejprve sobě sama. Proto je důležitým tématem Beltainu nejen láska partnerská, ale hlavně láska k sobě.

Téma sebelásky je všudemožně dost omýláno až to začíná trochu působit jako klišé. Ale pečovat o sebe, o své tělo i duši je velmi důležité. Protože rozdávat kolem lásku mohu v pravdě jen pokud jsem sama opečovaná, uspokojená, spokojená. A v tom se mohou skrývat témata týkající se lásky k sobě sama, jemné péče ale i divoké sexuality. Je to něco tak základního, tak jasného a přece má tolik lidí ve vztahu k sobě nějaké limity, nějaké bloky. Položme si otázku.. Mám se ráda? Co nás napadá...? Možná nás učili, že myslet na sebe je sobecké. Ale myslím, že sobecké je myslet jen na ostatní, rozdat se pro ně a pořád za to něco očekávat. Vděk, lásku, cokoli.. Jako výměnný obchod něco za něco. A cítit se pak uraženě, že jsem toho tolik obětovala, tolik udělala pro druhé a co z toho mám...? To je role oběti. To je šlapání po lásce a úctě k sobě sama. Abych mohla dovést druhého ke spokojenosti (nebo uspokojení), musím ho nejdřív mít sama. A jak jinak mohu dosáhnout své spokojenosti (a uspokojení), než se dokonale znát, nestydět se sama před sebou. Dát sebe na první místo. Opečovat se po všech stránkách. Jen to co mám a znám mohu šířit a dávat dál.

Všechna tato témata se s Beltainem pojí. V tomto období vnímejme krásu přírody i sebe sama. Můžeme krásu podpořit ať už vytvářením krásy nebo péčí o ni (ať už pečujeme o zahradu nebo o sebe). Můžeme rituálně a se záměrem přeskočit oheň ať už s partnerem nebo bez něj. Ohni můžeme poděkovat formou symbolické obětinky (bylinek či květin) a nechat rozhořet to, co potřebujeme dosytit nebo se jím očistit a spálit v něm to, čeho se chceme zbavit. Kolem ohně můžeme tančit a popustit uzdu smyslnosti a vášni.