Můj 3. porodní příběh E.
Tento příběh mě finálně přivedl na mou cestu porodní duly.
Můj snový porod
Porod jsem zažila třikrát a každý z nich byl úžasným a transformačním zážitkem. Každý z nich mě naučil něco nového. Moje porody mě mimo jiné naučily, že porodní proces zdaleka neznamená jen těch pár, několik, nebo mnoho hodin aktivní práce našeho těla. Úžasné a fascinující práce našeho těla. Porod je vyvrcholením těch měsíců, během kterých se naše tělo měnilo, aby uvnitř něj mohl růst zázrak.
Naučila jsem se, že tak jako miminko potřebuje tento svůj čas pro svůj vývoj a potřebuje tento čas na to, aby mohlo přijít na tento svět skrze nás, my – ženy, matky tento celý čas potřebujeme pro to, abychom se mohly stát branou, portálem, skrze který přijde dítě do naší milující náruče. Jak velmi důležitá je tato dlouhodobá, postupná příprava na tento proces nejen pro dítě, ale také pro nás. Nehledě na to, kolik porodů již máme za sebou. Každý z nich je jedinečný a každý z nich si zaslouží naši plnou pozornost. Nejen po dobu, kdy se již reálně "něco děje", ale dlouho předtím. Tato příprava a ladění ženy na tento fascinující a úžasný moment je do jisté míry ještě stále opomíjen. Naučila jsem se, že mentální a psychická příprava na chvíli zrození je stejně důležitá jako ta fyzická.
Nikdo se nediví, že těhotná žena chodí na různá vyšetření, že se věnuje péči o své tělo, připravuje jej na porod různými způsoby. Ohromná síla je ale i v souznění mysli s tělem ženy. A na něj mnohdy už nenacházíme tolik prostoru.
Můj třetí porod byl snový díky mnoha okolnostem, možná i štěstí, ale jsem přesvědčena, že byl takový zejména díky mojí mentální práci, ponoření se do naprosté důvěry ve své tělo, v život. A ta ke mně nepřišla jen tak lusknutím prstu s první kontrakcí.
Věřím tomu, že takový porod může zažít každá žena. I kdyby třeba vše nedopadlo přesně podle představ. Jedna věc je představa a očekávání, realita věc druhá. Klíč ale tkví v nelpění, umění ponořit se v důvěře do porodního procesu. Je nesmírně důležité mít v tuto tak intimní chvíli kolem sebe ty, kterým žena důvěřuje.
Moje první dva porody byly z mnoha důvodů ve srovnání s tím třetím ne úplně ideální. Jako prvorodička jsem byla ochromená strachem a s přesvědčením, že to mohu zvládnout jen s epidurálem. Díky šťastné náhodě jsem se dostala do citlivé péče porodní asistentky, která mi toto přání nevyvracela a bylo mi to umožněno. Díky za to, protože při mém momentálním rozpoložení a nastavení mysli mi tento porod ukázal, že je možné porodit dítě bez traumatického zážitku. Svým způsobem to bylo krásné.
Podruhé jsem vlivem momentální rodinné situace na porod neměla skoro prostor myslet a byla jsem přesvědčena, že si to zařídím opět podobně. Narazila jsem ovšem na jiný personál a jinou situaci a moje přání mi nebylo splněno. Poslední hodinu porodu jsem strávila nepřetržitě dýchající entonox. Tento porod mě vlastně trochu zklamal, protože se už nedostavil onen "wau" efekt, že je to možné – porodit a nebýt z toho tramatizovaná. To už jsem věděla. A také proto jsem od toho už čekala něco jiného. Byl úžasný v tom, že mě naučil, jak důležité je nelpět na jakékoli části tohoto procesu, porodního plánu, protože se porod vždy může ubrat jiným směrem, než chceme, než očekáváme. Z objektivního pohledu byly moje oba porody naprosto v pořádku, bez komplikací a bez většího poranění. Věděla jsem ale, že to určitě jde i jinak.
Nejen to přežít, zvládnout, odžít.
Třetí miminko bylo plánované na o něco pozdější dobu, než skutečně přišlo. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě šok. Opět mě to naučilo to, že jsem se odpojila od svého těla a nedůvěřovala mu. Naprosto mě nenapadlo, že vynechání menstruace by mohlo být způsobeno těhotenstvím. Přece jsem měla vše pod kontrolou, během ovulace jsme se chránili a různé příznaky, kterými mi to moje tělo dávalo najevo, jsem přičítala opožděné menstruaci. Dvě zřetelně jasné čárky na těhotenském testu mě vyvedly z omylu. Bylo jen na mně, jak své třetí těhotenství a následně porod budu prožívat. A díky předchozím zkušenostem jsem si rychle uvědomila, že tentokrát to může být jiné.
Že možná neovlivním to, jak bude porod přesně probíhat, ale mohu ovlivnit, jak já to budu vnímat. Napojení se na miminko bylo v prvním trimestru náročné, kvůli velkým nevolnostem a únavě, která mě provázela. Tentokrát jsem se ale rozhodla opravdu poslouchat své tělo. Dopřát mu odpočinek, když si o něj říká. Využít ten čas k napojení sama na sebe. S láskou vzpomínám na ty chvíle odpočinku, jemného cvičení a meditací, propojení s miminkem a na tento svůj čas. Čím více se blížil termín porodu, tím větší potřebu jsem měla se uchýlit do svého prostoru. Věnovat se svému tělu, ale také své mysli. Cvičila jsem jógu, chodila jsem běhat, ale vždy jsem se řídila tím, jak moje tělo reaguje. Meditovala, četla, nořila se do svého nitra.
Tentokrát jsem si domluvila individuální péči porodní asistentky, kterou nabízí porodnice, kterou jsem si vybrala. Dokonce mi připadalo i jako krásná možnost rodit doma, nicméně u manžela bych s tím asi moc nepochodila, sama jsem si tím tolik jistá nebyla, takže jsem se nesnažila tuto možnost prosadit. Mým přáním ale bylo rodit ambulantně a od mojí porodní asistentky se mi v tomto dostalo maximální podpory. Moc jsem si to přála, ale snažila jsem se na tom nelpět.
Odpoutala jsem se od očekávání a otevřela jsem se všem možným variantám. Při sepisování porodního plánu jsem s naprostou otevřeností přemýšlela i nad situacemi, které mohou nastat, jako například nutnost císařského řezu nebo resuscitace miminka. Připustila jsem si tyto možnosti s naprostým klidem, a i u nich se snažila najít možnost, jak by mohly být provedeny citlivě ke mně i k miminku. V meditacích jsem si představovala svůj porod. Krásný, jemný a v mojí vizi jsem si své miminko chytila do svých rukou. Prožila jsem s kruhem svých blízkých žen nádherný předporodní rituál. To je mimo jiné další nádherný způsob, jak se na porod mentálně připravit, jak pocítit podporu a jak se ještě více napojit na své tělo skrz svou mysl a ponořit se do důvěry.
Termín porodu připadal na Zimní slunovrat, 21. prosince. Poslední den znamení střelce, ve kterém jsem se i já narodila. Přála jsem si, aby to moje miminko "stihlo" a narodilo se v tomto znamení. Ale i v souvislosti s tím jsem se snažila ani na tomto přání nelpět. Byl pátek 17. prosince a stále se nic nedělo až na občasné poslíčky. Trochu mě to začínalo znervózňovat, protože obě moje starší děti se narodily dva týdny před termínem. V těhotenství jsem byla celkem aktivní a v sobotu 18. prosince jsem se chystala jít na hon se svými dvěma loveckými psy. Měl tam se mnou jet manžel, ale kvůli zranění kolene jet nemohl. Já jsem vůbec neměla problém s tím, jet sama, ale od okolí jsem si vyslechla, jak je to v mém stavu nezodpovědné. Ráno kolem 6 hodiny jsem ve spánku pocítila jemné vlny. Ještě byly téměř nerozeznatelné od poslíčků, ale cítila jsem, že se pravidelně opakují. Stále jsem byla v klidu a nenechala se tím rozhodit, takže jsem zůstala v posteli a pospávala až do doby, kdy jsem měla vstát a chystat se na hon. Stále se opakovaly, ale byly do jisté míry i příjemné. Prostě takový pocit, jako když nastupuje menstruace. Pocit, kdy opadá napětí a dochází k ujištění, že už se TO začíná dít. Začala jsem se chystat na hon. Tušila jsem, že to už asi jenom poslíčci nebudou, ale podle intenzity a opakování jsem si říkala, že jestli porodím, tak to bude až v noci nebo další den. Nástup byl u obou předchozích porodů dost pozvolný a zdlouhavý, než porod přešel do dost intenzivních křížových kontrakcí. Pamatuji si ale moment, kdy jsem seděla na posteli už oblečená do mysliveckého a hlavou mi blesklo, zda je opravdu dobrý nápad odjet. Potom jsem se ale opět navrátila myslí k sobě a k důvěře ve svou intuici a uvědomila si, že ke mně mluvil jen strach.
Uvědomila jsem si, že své tělo znám. Nejela jsem daleko a byla jsem připravená se kdykoli vrátit domů. Odjela jsem. Bylo krásné mrazivé ráno. Procházeli jsme lesy a prodírali se křovím, někdy i lezli po kolenou a já jsem čas od času pocítila kontrakci, kterou jsem prodýchala, prokroužila pánví a šla dál. Bylo to svým způsobem příjemné. Také bylo příjemné být obklopena přírodou, být v pohybu a vědět, že jediný, kdo může mít situaci pod kontrolou, jsem já. Bylo to naprosté propojení sama se sebou a s důvěrou v to, že poznám, co mi tělo říká. Jediným mým úkolem bylo ho poslouchat a být připravena kdykoli změnit svůj plán. Postupovali jsme přes les a pole a kontrakce začaly nabírat na síle. Stále byly ale prodýchatelné, stále jsem při nich mohla chodit i mluvit a vnímat okolí. Naprosto přesně jsem ale cítila, že je třeba se přesunout domů.
Došla jsem poslední plánovanou leč před svačinou a ještě trochu zvažovala, že kdyby se nakonec přeci jen nic nedělo, zajela bych se podívat za svým ženským kruhem na oslavu zimního slunovratu, která se konala na místě, kde proběhl i můj nádherný předporodní rituál. Tehdy jsem si říkala, že bych nejraději rodila tam v té úžasné atmosféře v kruhu mých nejbližších žen. Když jsem docházela k autu, nechala jsem ještě svou fenu dohledat uloveného zajíce, udělala si se svými psy fotku z honu a cítila, že je opravdu nejvyšší čas uchýlit se domů. Možná jsem z pohledu někoho jiného byla v naprosto "neporodním" prostředí, já to ale vnímala jako úplně úžasné místo, kde jsem byla opravdu jen sama se sebou. Byť tam kolem mě byli další lidé. Ti ale neměli buď vůbec tušení, že zrovna "rodím" nebo v tomto procesu alespoň nebyli citově zainteresovaní, takže na mě nebyl vyvíjen žádný tlak ani v tom dobrém slova smyslu. Vlastně jsem se cítila krásně, schopně, jako ta žena – amazonka, Devana, Artemis. Ta, která je plně ve své síle. Neměla jsem strach ani nijak špatný pocit z toho, že bych tam neměla v tomto stavu a rozpoložení být. Myslím, že moje tělo mi v pravý čas řeklo, co je třeba udělat a já ho poslechla. Během loučení s myslivci jsem už cítila, že kontrakce potřebuji opravdu více prodýchávat a začala jsem ve spodní části pánve při těchto vlnách pociťovat to známé stažení. Ač jsem věřila a chtěla věřit tomu, že tentokrát už nemusím zažít ty známé paralyzující křížové bolesti, byly to ony, které o sobě dávaly vědět. Nasedla jsem do auta a po cestě, která trvala asi 15 minut, mnou prošly dvě vlny. Jednu z nich jsem prodýchala během řízení celkem dobře, ale u druhé, zhruba minutu od našeho domu, jsem si raději zastavila. Doma mě čekal manžel, se kterým jsem sice po celou dobu byla v telefonickém spojení, ale ještě mu asi úplně nedocházela "vážnost" situace. Což je asi pochopitelné, když jsem zrovna jela z honu. Málokdo si tak asi představí aktuálně rodící ženu.
Zajímavé bylo, jak se situace rychle obrátila po tom, co jsem za sebou doma zabouchla dveře. Z minuty na minutu jsem se necítila už tak "v pohodě", abych byla schopná řešit nějaké další věci kolem. Manžela jsem povolala na pomoc s mytím psů a vynesením věcí z auta, načež mi sdělil, že právě obědvá. To mě tedy trošku pobouřilo, já rodím a on si obědvá. Ale jak říkám, rodící ženu si asi člověk, byť s nějakou předchozí zkušeností, představuje trochu jinak.
Chvílemi se zdálo, že to není tak horké, ale hned poté, co jsem vyšla schody a sedla si na pohovku v obýváku, jsem zavolala své porodní asistentce. Ptala se, jestli krvácím. Nevěděla jsem, měla jsem na sobě stále ještě oblečení z honu. Domluvily jsme se, že si dám sprchu a potom zavolám, jak to vypadá a dohodneme se, co dál.
Moje dvě starší dcery byly u prarodičů, kteří je měli po dobu honu hlídat. Dokonce jsem uvažovala o tom, že je ještě přivezeme domů, a znovu odvezeme třeba až poté, co by se to více rozjelo a chystali jsme se jet do porodnice. Ve sprše se ale ukázalo, že budeme muset změnit plány. Myslela jsem si, že si teplou sprchu užiju a že mě uvolní, ale bylo to jinak. Už mi nebylo příjemné stát na nohou, ale musela jsem klečet na všech čtyřech a začala jsem vlny cítit dost intenzivně v oblasti kříže, přesně jako při předchozích porodech. Začala jsem místo otevírání pociťovat stažení – to, co jsem nechtěla, aby se opakovalo. Zůstávala jsem ale v klidu, snažila se dýchat a být v takové poloze, kde se co nejvíce uvolním. Zavolala jsem mým rodičům, že se porod asi rozjíždí a jestli si mohou holky nechat u sebe. Ještě jsem namluvila zprávu holkám z ženského kruhu, že nedorazím a aby mi poslaly podporu. A potom jsem se už začínala odpojovat od světa. Za pomoci manžela jsem se přesunula do svého relaxačního koutku, který jsem si vytvořila v pracovně a kam jsem chodila skoro každý večer cvičit, meditovat, připravovat se na porod. Pustila jsem si svůj porodní playlist a meditaci k porodu, kterou jsem předtím pravidelně poslouchala, manžel zapálil svíčky, zatemnil místnost a zapnul aromadifuzér. Všechno jsem měla připravené. Jen tedy to místo nebylo úplně tak vyladěné, jak jsem si to předtím představovala, protože jsme zrovna vyprali a vedle mé relax zóny byly haldy prádla čekající na složení. To jsem ale nevnímala.
Vlny mnou proudily a pro mě už nebylo úplně jednoduché komunikovat s okolím. Věděla jsem ale, že je na čase spojit se znovu s porodní asistentkou. Mým přáním bylo co nejdelší dobu porodu strávit doma a do porodnice jet až na "finále". Chtěla jsem si užít proces otevírání a napojení na sebe ve svém bezpečném prostoru. Když jsem s ní mluvila, poznala, kdy mám kontrakci a i to, že dýchám špatně a že se nechávám vést bolestí, že se stahuji. Moje porodní asistentka mi poradila, jak dýchat. Byla to věc, kterou jsem věděla ze všech předporodních příprav, z jógy, ale ve chvíli, kdy přišly opět křížové bolesti, jsem si to nedokázala vybavit. A stačila jedna věta po telefonu. Bylo to jako pohlazení, najednou jsem si opět dovolila ponořit do procesu, uvolnit se, dýchat. Její slova jsem měla pořád v hlavě, jako asi jedinou věc v tu chvíli a kdykoli přišla vlna, která měla tendenci mě stahovat, uvědomila jsem, co mi řekla, volně a plynule dýchala a nechala se unášet. Vlastně to ani nebylo tak bolestivé. Prostě to bylo. Mnou to proplouvalo.
Zvláštní byly frekvence mých kontrakcí. Já je nesledovala, neměla jsem ani zájem řešit po jak dlouhé době se opakují (což jsem při svých předchozích porodech úzkostlivě dělala, a i to mě asi úspěšně odpojilo od mého těla a zapojilo tak nežádoucí racionální uvažování, místo oxytocinu adrenalin). Můj manžel to sledoval a byly buď velmi krátké po celkem krátkých, třeba i dvouminutových intervalech, nebo poměrně dlouhé a ty přicházely s většími pauzami, kolem 7–8 minut.
Znovu jsem volala své porodní asistentce a ta mi podle mého popisu situace dala na vybranou. Buď ještě půlhodinku počkám doma a ozvu se, jak to vypadá, nebo můžeme přijet, ona mě vyšetří a pokud by to ještě vypadalo na delší dobu, pustila by mě zase domů. Rozhodla jsem se ještě počkat doma. Navrhla mi ať zkusím napářku. Manžel mi ji připravil, ale já už s každou další vlnou cítila, že se porodní proces velmi zintenzivňuje. Nebyla jsem ale schopná to nějak aktivně řešit, ani jsem necítila potřebu to úplně dělat. Jen jsem začala cítit, jako by moje tělo tlačilo. Vlny byly jiné. Velmi intenzivní, projížděly celým mým tělem, ale už ne tak bolestivé, ne stahující. Klečela jsem na všech čtyřech opřená o sedací vak. Manžel přinesl napářku, snažila jsem se nad ni posadit, ale nemohla jsem vydržet ve vertikální poloze, okamžitě jsem musela jít zpět do kleku a opřít se o svůj vak. V jednu chvíli mi připadalo, že se mi dělá špatně a budu zvracet, ale to se nakonec nestalo. Tyhle chvíle mám trochu v mlze, vím jen, že jsem byla naplno ponořená do svého těla, odpojená od reality. Zůstávaly ve mně nějaké zbytky racionálního uvažování, takže jsem si říkala, že se zkusím sama vyšetřit, jak moc jsem otevřená a snažila jsem se nahmatat si děložní čípek. Nenašla jsem ho. Všechno bylo tak měkké, otevřené a já ho nemohla nahmatat. Jenže jak vlny chodily čím dál častěji a intenzivně, neměla jsem úplně sílu to řešit.
Vím, že jsem ho nenašla, ale už na mě šla další vlna, tak mi jen blesklo hlavou, že asi špatně hledám (hloupost, protože své tělo moc dobře znám) a opět jsem se ponořila do prodýchání vlny. Moje tělo tlačilo, někde uvnitř. Ne, v porodních cestách ještě nebylo miminko, ale připadalo mi, jako kdyby moje tělo, můj celý trup byl jakýsi otevřený tunel. Asi jsem manželovi, který už tak nějak nervózně popobíhal kolem, snažil se o mě starat, říkala, že mi přijde, že tlačím. On se mě snažil celou dobu podporovat. Když to ještě nevypadalo takto "na spadnutí", byl u mě, pokud zrovna nechystal napářku, čaj nebo mluvil s porodní asistentkou. Celé těhotenství jsem ho připravovala na to, že budu potřebovat, aby mi při silných kontrakcích silně tlačil do kostrče. No a když tu byly, nesnesla jsem při nich jakýkoli dotek. Mezi vlnami mi bylo příjemné jen velmi jemné hlazení na zádech, ale to bylo vše. Potřebovala jsem mít svůj prostor. I jemu ale začínalo být jasné, že začíná jít do "tuhého" a měl potřebu to řešit. Respektive dostat mě do nemocnice. Byla jsem nahá opřená o svůj vak a při každé vlně jsem potřebovala propnout svou pravou ruku a nohu a zapřít se o zem. Už jsem jen dýchala a moje tělo začínalo samo čím dál více tlačit. Nesnažila jsem se to zadržet ani podpořit, nic z toho nešlo. Jen se to dělo. Můj manžel mezitím už velmi nervózně volal porodní asistentce, že jedeme, nosil do auta věci a potom šel pro mě. Donesl mi hromadu oblečení včetně kalhotek, podprsenky, ponožek, ale hned bylo zřejmé, že si opravdu tohle všechno oblékat nebudu. Pokud něco zvládnu, tak svoje těhotenské šaty. Nějakým způsobem se mu podařilo mi je dát přes hlavu a obléct mi jeden rukáv, tím to ale skončilo. Já na něj mezi vlnami a tlačením křičela, že už nikam jet nemůžu, že tlačím, ať se mnou nemanipuluje, nesahá na mě, že nemůžu udělat žádný pohyb, ani zvednout ruku, aby mi oblékl druhý rukáv.
Pamatuji si, jak mi říkal, že musíme jet, že přeci nebudu rodit tady doma. Já jsem věděla, že se nemůžu zvednout, pohnout, že musím zůstat, jak jsem, že moje tělo tlačí, že rodím. Při jeho naléhání mě napadla jen jediná věc, a to že i kdyby mě nějakým způsobem, který jsem si upřímně nedokázala představit, dostal do auta, nedostala jsem klystýr. A ten tlak na konečník, který byl způsobený naléháním hlavičky, samozřejmě podnítil i jakýsi pud zachování důstojnosti a představila jsem si, že pokud by mě nakrásně dostal do auta, pokadím se buď přímo tam, nebo ještě hůř třeba ve vstupní hale v nemocnici. Jelikož byl opravdu rozhodnutý mě odvézt, řekla jsem mu, že nejdřív potřebuji na záchod. To pochopil, takže se snažil mi pomoci se tam dostat. Záchod máme hned metr vedle pokoje, kde to vše probíhalo. Jak jsem se přizvedla ze svého sedacího vaku, ucítila jsem nebolestivé křupnutí a na podlahu se vyvalilo množství čiré plodové vody. Hlavou mi projelo "wau". Tohle jsem nikdy takhle neviděla. U prvního porodu mi vodu praskli na sále v leže a u druhého pozvolna odtékala ještě před nástupem kontrakcí. Za podpory manžela jsem se dostala na záchod. Tam jsem byla tak nějak přizvednutá, jednou rukou opřená o svoje stehno a celé moje tělo samo tlačilo. Aniž bych to ovlivňovala. Ani by to ovlivnit nešlo. "Ty nekakáš, ty rodíš miminko," řekl manžel a touhle kouzelnou větou mě utvrdil v naprostou důvěru v moje tělo, v to co se děje, v zázrak zrození. Necítila jsem ani trochu strach. Ani jsem nebyla v šoku. Cítila jsem se naprosto klidná. Teď porodním miminko. Bude tu za chvilinku, cítím, že už je tady. Mezitím jsem stihla manželovi říct, ať ji se mnou chytá. On chtěl volat porodní asistentce, ale to bylo bezpředmětné, protože na nás čekala v porodnici a ani by nebylo v jejích kompetencích přijet. "Jestli chceš někam volat, tak záchranku," řekla jsem mu. Během chvíle, kdy šla ven hlavička, se spojil s operátorkou, hovor se ale přerušil, takže spolu vlastně pořádně mluvili až ve chvíli, kdy jsme ji chytali do našich rukou, kdy mi ji podal a já si ji hned přiložila k prsu. Manžel podal z mého "porodního koutu" moji porodní deku, kterou jsem si vyzdobila "svými" porodními symboly labyrintu a spirály a ženy mi na mém předporodním rituálu na ni namalovaly či napsaly svá poselství a požehnání k porodu. Do této deky jsme ji zabalili. Seděla jsem tam s dítětem v náručí a u prsu, ještě stále spojená pupeční šňůrou s placentou, která byla ještě v mém těle. Bylo mi nádherně. Hodiny ukazovaly 15:20. Před dvěma hodinami jsem se teprve vrátila z honu. Tohle mě tedy opravdu nenapadlo. Z venku jsem slyšela houkat sanitku a za chvíli byla její posádka už u mě. Možná nebylo úplně třeba je volat, ale v tu chvíli, na kterou jsme úplně nebyli připraveni, nás nic jiného nenapadlo. Byli ale moc milí. Pupečník byl již dotepaný, nechali manžela ho přestřihnout a miminko nechali celou dobu u mě. Nejdřív mě naložili na přenosné sedátko, i když jsem navrhovala, že ty schody opravdu zvládnu sejít sama, byla jsem v takové euforii, že jsem neprotestovala, byť mi to připadalo zbytečné. V sanitce jsem ležela na lehátku s dcerou v náručí. Převoz úplně příjemný nebyl, protože už mi začínaly přicházet vlny k porodu placenty a v pozici vleže na zádech jsem se nemohla uvolnit a vlny prodýchávat. Naštěstí to bylo rychlé.
V porodnici mě už čekala moje porodní asistentka, dovezli mě do porodního pokoje, který byl pro mě připravený. Při našich schůzkách před porodem jsem své porodní asistentce říkala, jak důležité je pro mě mít opravdu intimní klidnou atmosféru a kladla jsem jí na srdce, že bych chtěla mít na pokoji přítmí a svíčky. I ty už tam byly připravené. Přivítání od porodní asistentky i zbytku personálu bylo přátelské, hřejivé. Jednak díky tomu, že tam byla právě moje porodní asistentka, ale i tak si myslím, že jsem měla štěstí na velmi přívětivou směnu jak z dětského, tak z gynekologie. V podstatě jsem měla dceru pořád u sebe, jen na porod placenty jsem ji nechala hned vedle sebe dětské sestřičce (manžel jel hned za námi, ale přiznal se mi, že to celé musel chvilku rozdýchat). Bylo mi to tak příjemnější, protože jsem se pro porod placenty potřebovala dostat do podřepu stejně jako při porodu. Jakmile jsem mohla změnit pozici a z nepohodlného lehu jsem se mohla přesunout do dřepu, placentu jsem porodila úplně hladce. Porodní asistentka ji jen prohlédla a hned ji uložila do připravené krabičky a boxu, který jsem měla s sebou, abych si ji mohla nechat zpracovat.
Tou dobou už byl manžel s námi. Dceru jsem měla u sebe celou dobu, hned se přisála k prsu a při tom mi sloužící lékařka jen zkontrolovala poranění. Nebylo žádné. Ani při předchozích porodech jsem nebyla příliš poraněná, ale na jeden, dva stehy to vždy bylo. A teď úplně bez poranění. To bylo úžasné. Při té kontrole se mi opět na chvíli zapojila hlava trochu více, čekala jsem, že tam určitě nějaké poranění bude, protože moje tělo tlačilo i ve chvílích, které si z předchozích porodů pamatuji tak, že mi bylo řečeno, ať ještě netlačím. Já ale nechala vše mým tělem proudit. A opět jsem se přesvědčila, jak je tělo moudré.
Potom nás už nechali úplně v klidu v rodinné intimitě vychutnávat si ty jedinečné, neopakovatelné chvíle bezprostředně po zrození. Opět mohu jen říct, že na porodu záleží. Nechci tím nijak shazovat chvíle, které jsme prožili po předchozích porodech, ale toto bylo tak naplněné láskou, důvěrou a naprostou uvolněností.
Občas za námi přišla nakouknout moje porodní asistentka, jestli něco nepotřebujeme, dceru ještě dovyšetřili přímo na mé hrudi a na všechno se předem ptali. Mým záměrem byl už od začátku ambulantní porod s odchodem ideálně hned po dvou hodinách z porodního sálu. Potvrdila jsem, že si to tak přeji, proto přišel na pokoj pediatr, aby nás poučil o rizicích a podepsala jsem revers.
Dala jsem si sprchu a potom si sedla do křesla a dceru ještě nakojila. To byla se mnou na pokoji moje porodní asistentka, úžasná žena, anděl. Povídaly jsme si a manžel zatím došel do auta pro autosedačku a oblečení pro dceru. Potom jsme se prostě zvedli a šli domů. Potemnělou prázdnou nemocniční chodbou, kde jsme ještě cestou potkali moji kamarádku s dětmi, kteří šli na pohotovost. Měla jsem pocit, že mohu létat. S manželem jsme si říkali, že máme chuť slavit, že bychom si dovedli představit, že jdeme někam na večeři. No, večeři jsme si objednali domů a jedli ji v posteli a mezi námi spokojeně spinkalo naše malé štěstí.
Toto byl naprostý zázrak zrození. Zázrak, ale přitom tak normální a přirozený.
Ráda bych ještě podotkla, že opravdu nejsem žádná "hrdinka". V době, kdy jsem zjistila, že jsem potřetí těhotná jsem řešila největší psychický propad mého dosavadního života, byla mi (konečně) diagnostikovaná úzkostná porucha, kterou trpím od dětství a velmi se dotýká obavy o mé zdraví a život. Odkud pramení by bylo na dlouhý rozbor, který sem úplně nepatří, ale chtěla bych tím říct, že i přes tuto záležitost jsem se dokázala naprosto ponořit v důvěru ve své tělo a v život.